Apache Area Network

Pátek
První zápas ve skupině byl naplánován v sobotu na půl devátou ráno a proto jsme se do Pardubic přesouvali už v pátek. Sraz jsme si dali U pumpy a kolem sedmé hodiny večer vyrážíme ve složení Matěj, RPP, Johny a Fido do dějiště šampionátu. Kilometry příjemně ubíhaly, o zvukovou kulisu se starala kapela Orlík a cestou jsme předjeli i několik autobusů s našimi fanoušky.

Po kratším bloudění (spletli jsme si areál malé kopané Pamako s pardubickou rafinérkou Paramo) přistáváme kolem desáté večer v prostoru bývalých kasáren, který byl zčásti přeměněn na areál malé kopané (čtyři travnatá hřiště, kvalita pažitu srovnatelná s HRD 1 a 2).

V místním fotbalovém klubu, který jako by z oka vypadl podobnému zařízení na hřišti v Praze Karlíně, jsme se setkali s Davidem a Ondrou a nad místním pivem Pernštejn stanovili taktiku pro nadcházející boje.
Menší rozruch nastal při vyplňování soupisky, když jsme se zeptali pořadatelů co máme vyplnit v kolonce "rodné číslo" u našich dvou hráčů, kteří jsou německé národnosti a tedy žádné rodné číslo nemají... Zpráva o příjezdu zahraničních posil se bleskově rozkřikla a v sále zavládl vystrašený neklid. Některé týmy začaly tušit, že bude zle, a následující dny měly jejich obavy potvrdit.

Za zmínku ještě stojí, že jsme v pozdních nočních hodinách navázali přátelský kontakt s místním výčepákem Zdeňkem (cca 65) alias školník a jeho přítelkyní Miluškou (cca 60). Nad panáky pražské vodky nás seznámil se svými poněkud zvláštními sexuálními preferencemi, které by se daly shrnout do jediné věty: "Píča musí bejt chlupatá."

Sobota
V sobotu ráno, kolem osmé hodiny, se fanouškům AH-64 naskytl ojedinělý pohled: Fido s Matějem nezamířili do Pamaco klubu, jak by se dalo očekávat, ale nazuli kopačky a šli si zaběhat !!! V půl deváté dorazily i bundesligové posily - Martin s Mathiasem - spolu se svým managerem Stevem a tým tak byl kompletní a připraven v plné síle k bojům ve skupině.

Našeho prvního soupeře jsme vyhlíželi marně. Nepřijel. Po dvaceti minutách se alespoň připotácel opilý rozhodčí a po pětiminutovém přemlouvání nám odpískal kontumaci. Další zápas se již hrál: gólem v poslední minutě jsme přišli o jednobrankový náskok a získali alespoň jeden bod za remízu. Následující dva zápasy pro nás nedopadly moc dobře. Kombinace smrtících pravidel "penalta za tři rohy" a "penalta za pět faulů" spolu s naprosto dementním rozhodčím připravila Apačům kruté porážky 1:4 a 0:5. V obou shodně padly tři góly z penalt.
Chuť jsme si spravili alespoň vítězstvím 4:0 nad Jardovými hřebíky.

Večer vyrazili Mathias, Martin a David obhlédnout noční život v Pardubicích, zatímco zbytek týmu se uchýlil do Pamako Clubu.

Neděle
V neděli nastal ten pravý den D. Nyní šlo o všechno. Ještě před prvním zápasem Apačů si Matěj odskočil na hostování k Hřebíkům, kterým odjel jeden hráč. Jeho nasazení sice odpovídalo tomu, že deset minut před zápasem teprve vstal, ale přesto svojí troškou do mlýna přispěl k vítězství Hřebíků, které sami kluci označili za historické. Zbytek Apačů zatím posnídal míchaná vajíčka připravená paní školníkovou speciálně pro náš tým a šlo se na první zápas. Soupeř Žízeň Chomutov nebyl příliš těžký a vítězství 4:0 zkalil jenom Johnyho úraz. Po souboji ve středu pole nešťastně upadl a jeho zranění se ukázalo natolik vážné, že nemohl pokračovat v dalších zápasech.

Další na řadě byl Blankyt Praha. Zápas skončil v normální hrací době nerozhodným výsledkem a muselo přijít prodloužení. V něm se štěstí přiklonilo na stranu Blankytu, kdy jejich hráč nechytatelnou bombou z bezprostřední blízkosti Robertovi branky rozhodl a AH-64 přestoupil do pavouka poražených. Vyhlídky na dobré umístění však nebyly ztraceny, protože poražený finalista z pavouka vítězů musel obhajovat své druhé místo s vítězem play-off poražených, který tak mohl skončit na stříbrné pozici.

V pavouku poražených se tým AH-64 Apache Praha ocitl na úplném začátku a cesta do finále byla podmíněna šňůrou pěti vítězných zápasu, ale právě v této zdánlivě beznadějné situaci se zrodila ohromná síla týmu. Úderné komando ve složení Martin, Mathias a David devastovalo soupeře, zatímco v obraně tvrdili muziku Ondra, Matěj a Fido a v osobě Roberta vyrostla v brance Zeď, za kterou by se nemuseli stydět ani Pink Floyd. Morální podporu ze střídačky zajišťoval zraněný Johny. Hlad po vítězství dosáhl takové míry, že Matěj s Fidem si mezi zápasy nedali ani jedno pivo a občerstvovali se pouze žlutou limonádou a vodou.

Odpoledne už areál opustila většina favoritů a Apače čekal finálový zápas pavouka poražených s týmem Legionári Košice. Nelítostná bitva skončila 1:1 a v prodloužení Legionári šťastným gólem z chumlu před brankou rozhodli o svém vítězství. Apačům tak zůstalo konečné čtvrté místo z celkového počtu 21 týmů, které naprosto překonalo veškerá očekávání. Legionári ještě v penaltovém rozstřelu ukořistili druhé místo Astře a turnaj byl u konce. Zbylo už jen sbalit stany, vyrovnat celovíkendový účet v Pamako Clubu a vyrazit s dobrým pocitem zpět do Prahy.

Tajemství úspěchu:
V první řadě se o úspěch Apačů zasadili přátelé z Gangbengu a z bundes ligy, kterým patří obrovské uznání. Za Apače se nejvíc vytáhnul neprůstřelný RPP a kdyby se Johny nezranil mohli jsme dosáhnout ještě lepšího umístění. Ale fočus je hlavně týmová hra a proto si pochvalu zaslouží všichni.

Za druhé je třeba poděkovat legendární žluté točené limonádě, která nám zejména ve vyřazovacích bojích propůjčila nadlidskou sílu a výdrž.

A za třetí musíme poděkovat obsluze v Pamako Clubu, na kterou bude hlavně Fido dlouho vzpomínat. Snad ho víkendové dojíždění do Pardubic nebude rozptylovat od nadcházejících bojů v hanspaulce.

Sluší se také poděkovat pořadatelům za příjemný a dobře zorganizovaný turnaj.